Himalájská sezóna, část 4: Poprvé v Dolomitech

 Zima 2014 mnoho sněhu nepřinesla. Ani do Čech, ani na Slovensko, ba ani do většiny alpských oblastí. Existují ale dvě čestné výjimky, které si zřejmě stáhly sněhové srážky z širokého okolí: Julské Alpy a Dolomity. A právě do Dolomit vyráží na přelomu března a dubna část naší tatranské party: Rišo Böhmer, Matúš Ovšonka, Peťo Szigety z Brnčálky a já.

Z Brna vyjíždíme před půlnocí a čeká nás noční jízda v delirickém polospánku. Když ale za prvního svítání vjíždíme mezi mohutné skalní masívy z dolomitu, rázem jsme všichni čilí, natěšení a hltáme krajinu za okýnkem. Projíždíme Cortinou d'Ampezzo, jedním z nejvyhlášenějších alpských center vůbec, a míříme do serpentin na Passo Falzarego. Nad námi ční proslulé Tofany: Tofana di Rozes, di Dentro a Mezzo. Kdo z milovníků Alp by neznal jejich siluetu!

Tofana di Rozes

Asi v polovině stoupání parkujeme auto a chystáme se na první túru. Technicky lehkou, protože jsme po noci celkem přejetí, ale jinak velkolepou a vedoucí na jednu z dominant Dolomit, kterou je právě Tofana di Rozes vysoká 3225m. Míříme do sedla mezi Rozes a Mezzo a přibližující se jižní stěna Rozes nám pomáhá uvědomit si ty neuvěřitelné rozměry. Kolmá 700m vysoká hradba se stále přibližuje až ji nakonec obcházíme zprava do sedla. Odtud už začínají táhlé a široké severovýchodní svahy se sklonem asi 40° vedoucí až na samotný vrchol. Je tu našlápnutá stopa a jde to celé na pásech. V poledne jsme na vrcholu.

Rozhled do všech stran: Cristallo, Antelao, Pelmo, Marmolada, Piz Boe, sousedící Tofany, třítisícovky zvučných jmen. To ještě netuším, že se letos dostanu na všechny z nich... Samostatně stojící obrovské skalní komplexy obklopené slunečnými zelenými údolími. A nahoře kontrast teplých okrových odstínů místních skal a bílého sněhu. Ano, tohle jsou Dolomity!

Sjezd jedeme přímo dolů napřimující variantou mezi vrcholovými skalními pásy, ačkoliv pár místních na vrcholu praví, že je to ,,extrem steil". Ano, je tu pár metrů o sklonu 45°... Důležitejší je však u tohoto sjezdu to prostředí! Přímo naproti nám bije do očí úžasná linie v JZ stěnách Tofany di Dentro. Z estetického hlediska opravdová ,,king line", 800m dlouhá. Krájíme oblouky ve velmi příjemném starším prašanu a užíváme si to. Ale oči mi stále utíkají k Tofaně di Dentro.

Piz Boé přes Canale Holzer

Odpoledne se zabydlujeme v Canazei v příjemném apartmánu a volíme cíl pro další den. Je třeba se trochu vyspat, proto vybíráme z cílů nejbližších. Půjdeme na Piz Boé, nejvyšší vrchol skupiny Sella a sjezd si okořeníme asi nejklasičtějším strmým kuloárem celých Dolomit, čímž je Canale Holzer, poprvé slyžovaný kdysi nejlepším extrémním lyžařem Východních Alp a spolulezcem Reinholda Messnera Heinim Holzerem.

Vyrážíme údolím Val Lasties, protože použití lanovky odmítáme. A údolí se nám odměňuje. Připadám si, jako bych šel zmenšeným zasněženým Grand Canyonem, všude jsou horizontálně vrstvené skály a věže. Kaňonovitý žlábek nás dostává na vrcholové plato Selly, z něhož vystupuje vrcholová hlava Piz Boé. Zanedlouho jsme tam, opět odměněni nádhernými výhledy, a to především na protější svahy královny Dolomit Marmolady a její strmý sjezd severním úbočím, který plánujeme na další dny.

Po krátkém sjezdu následuje skoro rovinka přes plato a krátký protisvah na Sass Pordoi. Odtud už to jde pěkně strmě dolů, přímo do chřtánu Canale Holzer. Nahoře ještě nasazujeme sedáky a lano dáváme hned pod víko batohu, protože uprostřed žlabu očekáváme krátké slanění. Po velmi strmém krátkém začátku se ale žlab ukazuje jako celkem pohodový a legendami je pouze opředený, jak se zdá. Slanění díky extrémnímu množství sněhu vůbec nenacházíme a lyžujeme až k autu.

Tofana di Dentro, Tofana di Mezzo

Další den dáváme budíček na čtvrtou, s plánem vrátit se na Tofany a slyžovat onu parádní lajnu z Tofany di Dentro. Kluci bohužel na poslední chvíli mění plány, ale Peťo a já míříme na zbylé Tofany. Z hlediska správného načasování sjezdu vrcholového jihovýchodního svahu, který je nejstrmější, to dnes máme celkem na hraně a musíme spěchat. Haršajzny cinkají po rozlyžovaném zmrzlém svahu a jde nám to od ruky. Stopy za chvíli opouštíme a jdeme na originálnější sjezd.

Bohužel z obřího západního žlabu je vypadená velká stará lavina a to odrazuje i Peťa. I já vím, že těchto pár stovek metrů se mi dolů nepojede dobře, nahoře tvrdo a vymydleno lavinou a dole v tělesu laviny obrovské hroudy... Na druhou stranu, ta linie za to stojí a je to i skvělý trénink do špatných podmínek. Prostě ,,big mountain skiing", kde si člověk zkrátka nevybere. Expediční lyžování mě asi přitahuje z úplně jiných, objevitelských důvodů, než kvůli parádní lyžovačce. Takhle to v Peru či Himalájích chodí a tohle přede mnou je demo-verze, vhodná pro trénink. A tak pokračuji sám.

Rychle stoupám stinným žlabem, jenž je sevřen strmými stupňovitými stěnami lámavého dolomitu. Teď je tu klid, ale až sem začne pražit odpolední slunce, bude tu peklo. Ostatně o tom svědčí i množství kamenů povalujících se všude možně po sněhu. Žlab mne dostává do kotle mezi Tofanou di Dentro a Mezzo, kam už svítí slunce, a přede mnou je posledních 300 výškových metrů. V této otevřené, slunné vrcholové části nacházím velmi kvalitní firn a vyrovnaný sklon kolem 48°. Celé to končí ostrým hřebínkem k vrcholu, na kterém jsem tentokrát sám. Široko daleko jen hory a já! Jen naproti na Tofaně di Rozes mohu sledovat procesí mravenečků směřujících k vrcholu. To je klasika. Tohle nikoliv.

Sjezd začíná oním jedovatým ostrým hřebínkem. Potom už kličkuji po firnových plotnách mezi plotnami skalními. Sníh je tak akorát a brzy jsem dole v kotli. Dolní zlověstný žlab však stále dřímá v hlubokém stínu. Vyrážím proto ještě na vrchol Tofany Mezzo, je to jen dalších 300 výškových metrů.

Prostřední vrchol, tedy Mezzo, není tak romantický, protože jej hyzdí betonové monstrum: stanice lanovky. Naštěstí je mimo provoz a tak se nemusím dělit o poctivě vyšlápnutou horu s nikým jiným.

Téměř hned zahajuji sjezd, už je čas. Sjezd zpět do kotle je tentokrát lehký, max. 46°. Přijíždím k ústí onoho hlavního žlabu a nastává problém. Dolní část je stále ve stínu a zmrzlá, protože žlab je zde hluboko zařezán do skal. Zatímco horní část už je měkká a z lámavých skal nad žlabem začínájí padat kameny stržené tajícím sněhem. Vše, co se tu pohne, musí zákonitě proletět žlabem. Není na co čekat, ačkoliv dole bude sjezd nebezpečný kvůli zledovatělému sněhu. Je třeba jet opatrně a zároveň rychle. Odpočívat na správně vybraných místech, které jsou před kamením aspoň trochu chráněné.

Začíná nepříjemný a náročný sjezd s minimem přestávek k odpočinku a po mizerném sněhu. Ano, big mountain skiing. Nepokouším se si tuhle část užít ani jet stylově. Jedu účelově, tak abych se dostal dolů. Překonávám ledovatý úsek i hroudy staré laviny. Zastavuji až na pláni, mimo dostřel stěny. Pozoruji svou linii i celou ožívající západní stěnu Tofan, sám v srdci Dolomit a život chutná setsakramentsky dobře!

Marmolada severem

Přímo nad Canazei se tyčí ještě další dva cíle z kategorie ,,par excellence": hardcore extrém Grand Vernel a extrémní klasika severní stěnou/svahem (občas nastává v naší komunitě terminologický problém) Královny Dolomit Marmolady. O prvním jmenovaném zatím neuvažujeme (i když v hlavě už se usídlil), ale Marmolada ,,ist ein Muss!". Prostě nutnost.

Vyrážíme z Passo Fedaia, opět striktně odmítajíc použití lanovky. I bez ní nás čeká jen 1200 metrů převýšení, skoro rest day. Marmolada je jedním z nejsnažších dolomitských vrcholů, ačkoliv je nejvyšší (prostor pro nekončící komerci ;-). Po chvilce už jsme pod 450 metrů vysokou firnovou stěnou. Asi v polovině už je jedna dvojka lyžařů a tak využíváme jejich stopy. Nemůžeme si nevšimnout, že sníh kolem nás je fantastický. Skoro prašan slibuje opravdový požitek z jízdy, ačkoliv sklon je 50°.

Na vrchol se tedy dostáváme s minimem námahy a rychle. Je na něm celkem plno, jak už to tak bývá. A výhledy kazí oblačnost. Není teda důvod se tady nějak více zdržovat a hurá na sjezd. Vrcholové hrbolaté plató se ostře láme do strmé prašanové nakloněné roviny. Po zuby ozbrojení vymódění sportsmeni, kteří byli na vrcholu, se za námi neodvažují. A tak je tu dost místa, aby si každý jel svou pannenskou stopou.

Prášíme dolů s rostoucí touhou po rychlosti. Na takovém sněhu to skutečně jde, i když člověk stále musí, i v euforii, udržet rovnováhu mezi freeridovým pojetím a bezpečností. Přeci jen jsme v padesátistupňovém svahu!

Canale Nord dell Sassopiatto

Je stále hezky, pobyt se nám krátí a tak neodpočíváme. Nedaleko je ještě další zajímavý cíl umístěný ve stinných kotlích odvrácené strany masívu Sasso Lungo a Sasso Piatto. Typický dolomitský kuloár sevřený v kolmých stěnách.

Vystupujeme po tvrdém, rozlyžovaném sněhu a tak horní část sjezdu není rozhodně zadarmo. Místy 50° a účkovitý profil žlabu. Požitek z lyžování celkem nulový, nicméně kuloár zlyžovaný.

Poslední den dáváme lehkou túru na Cimu Ombrettolu, z jejíhož vrcholu se koukáte přímo do impozantní jižní stěny Marmolady. Počasí se kazí a ulehčuje tak odjezd domů. Mě je však naprosto jasné, že tohle byl teprve dolomitský začátek!

Jirka Švihálek